Na americké Extreme můžete nahlížet z několika úhlů pohledu. Ať už je vnímáte jako výtečnou tvrdou kapelu, která se opírá o výbornou kytaru Nuna Bettencourta a pevný vokální projev Garyho Cheronea nebo jako tvůrce akustického oplodňováku „More Tha Words“, v obou případech máte pravdu. Nelže ani skutečnost, že se jedná jak o poctivou hardrockovou partu, tak i čtveřici hudebních chameleonů, kteří se nestyděli ze dne na den převléct kabát a přijít s ostře alternativní nahrávkou. Jenže to byla polovina devadesátých a tehdy se řada kapel, která si předtím zadala s glam metalem, zbláznila do grungeové a alternativní módy, aby s tím těžce pohořela. Extreme to takřka stálo existenci, protože po vydání podivné (leč stále kvalitní) „Waiting For The Punchline“ ohlásili rozpad, který se protáhl na dobu delší, než snad muzikanti chtěli. Když se Gary Cherone stal dočasně frontmanem Van Halen, měla řada fanoušků za to, že Extreme definitivně patří minulosti. Tak horké to nebylo, ale když se kapela vrátila na scénu, byla už trochu o něčem jiném.
Jestliže mezi „Waiting For The Punchline“ a comebackovou „Saudades De Rock“ leželo třináct let, tentokrát se čekání na novinkovou „Six“ protáhlo na patnáct roků. „Jsme sice jako rodina, ale nemusíme být pořád spolu,“ tvrdí Nuno Bettencourt, ale spíše se tím snaží ospravedlnit své angažmá u barbadoské popové princezny Rihanny, které bylo pravděpodobně tím, co vydání alba Extreme stále zpožďovalo. Budiž mu ale odpuštěno, deska „Six“ je parádní. Je jiná, než byla nejslavnější deska „Pornograffitti“, možná tak jiná, že nebýt Cheroneho typického projevu, nespojovalo by tato dvě alba takřka nic. Nehledejte žádné „More Than Words“, protože to je skladba, jakou se podaří napsat jednou za život. Nehledejte ani žádné jiné funky-glam metalové hymny typu „Decadence Dance“ nebo „Get The Funk Out“. I jejich doba dávno pominula a Extreme jsou už na ně poněkud staří. O více než třicet let.
Nejblíže má „Six“ k „Saudades De Rock“, ovšem mluvit o tom, že by byly obě desky tvořené ze stejného těsta nelze. Prostě šestá deska v diskografii kapely a šestý nezaměnitelný originál. Novinka dokáže být tvrdá, ovšem má i mnohem přívětivější tvář. Umí být tradicionalisticky hardrocková, cizí jí není ani industriální poloha. Osciluje i mezi polohami, ve kterých ji ocení hlavně fajnšmekři a muzikanti, ovšem nabídne i místa, s nimiž by klidně mohla nakouknout do hitparád. To vypovídá o její pestrosti, která je hodně důležitá a zajišťuje to, že se člověk při poslechu nudit nebude. Hlavní je, že se kapela na „Six“ neopakuje a míří spíše do budoucna, což ale bylo i na minulých deskách.
Ne náhodou album startuje třemi výrazně riffovými věcmi, v nichž větší díl pozornosti na sebe strhává Nuno Bettencourt, který by mohl být klidně považován za právoplatného nástupce Eddieho Van Halena. „Rise“, „#Rebel“ a „Banshee“ jsou jasnou výkladní skříní desky, kterou Extreme chtějí přesvědčit, že jsou tvrdá hardrocková kapela a ne duo písničkářů z klipu „More Than Words“. S trochou fantazie by se dalo říct, že v takových chvílích míří trochu k bezejmennému debutu, ovšem řádně poučeni tím, jaké trendy hard rocku udává rok 2023. Proto staří fanoušci ocení zejména úvod desky. Ti otevřenější, kterým Extreme imponovali i v době počinů „III Sides Of Every Story“ a „Waiting For The Punchline“ si však pošmáknou i na zbytku alba. Ač je poněkud odlišný, za úvodem nezaostává.
Na romantičtější strunu zahraje písničkářsky laděná „The Other Side Of Rainbow“, ve které Cherone, Bettencourt i basista Pat Badger ve vícehlasech ukážou svou dávnou inspiraci u Queen. V podobném duchu kapela pokračuje ve „Small Town Beautiful“, která má neopakovatelně nostalgickou atmosféru začátku devadesátých, čímž se stává jedním z utajených tipů na hit a vrcholů alba. V podobném duchu Extreme vedou i akustickou „Hurricane“, která má především zklidnit posluchačovy zvukovody po netradičně tvrdém středu desky. Tam kapela umístila nejen „The Mask“, stojící na pochodovém rytmu, ale především nečekané „Thicker Than Blood“, „Save Me“ a „X Out“, v nichž rozjíždí koketérie s industriálem do té míry, že místy připomene tvorbu Roba Zombieho víc než někdejší desperáty americké glamové scény. Ve smířlivém tradičnějším duchu pak album uzavře - jestliže „Beautiful Girls“ má atmosféru prosluněných pláží a koktejlů pod slunečníkem, závěrečná „Here`s To The Losers“ Extreme vrací k nejlepším písničkářským tradicím a zároveň představuje nejsilnější chvilku Garyho Cheroneho, jehož hlas nedoznal za celou kariéru kapely prakticky žádné újmy.
Nejlepší album od „Pornograffitti“? Pravděpodobně ano, Extreme neježe po patnácti letech latence dokázali přijít s výbornou deskou, ale vysoká očekávaní dokázali ještě překonat. Člověka napadne porovnání s dalším letošním comebackem podobně staré party, stejně jako Winger (ti album také pojmenovali pouze řadovou číslovkou) i Extreme se pořád nacházejí v pásmu svého uměleckého zenitu.
|
